Pro dítě z problematické rodiny je odebrání „vysvobozením“
Malé dítě potřebuje v první řadě biologické rodiče, se kterými postupně poznává svět a nachází vlastní identitu. Pokud to rodiče zvládají dle současných představ, dítě se vozí v moderním kočárku a u jeho postýlky stojí maminka stále připravená ho nakrmit, přebalit či pochovat, je všechno v pořádku. Všechny děti ovšem takové štěstí nemají, a pak nastává problém, se kterým by měl dítěti a jeho rodině pomoci stát. Najít nejvhodnější míru intervence a nejšetrnější způsob pomoci rodičům i dítěti je velmi citlivá a složitá záležitost, kterou řeší všechny současné demokratické státy. V každém případě už dnes všichni odborníci v oblasti vývoje dítěte ví, že pro všechny zúčastněné je mnohem výhodnější pomoc biologické rodině, aby mohla své děti vychovávat, než jakákoliv náhradní péče.
Těm lidem, co na konci měsíce nemají na jídlo a v bytě skoro netopí, by se děti měly odebrat
Je třeba si uvědomit, že v minulosti žily rodiny v mnohem nuznějších podmínkách a nikoho nenapadlo, že by v nich neměly vyrůstat děti. To neznamená, že bychom měli slevit z požadavků na současný standard pro všechny děti, ale s jistou míry pokory bychom měli zvážit, jestli je pro dítě větším strádáním odloučení od „svých“ lidí, nebo horší sociální podmínky. Je třeba najít způsob výchovy a pomoci rodinám, aby pro děti vytvořily přijatelné prostředí a sjednotit postup úředníků a soudů v případech, kdy rozhodují o osudu dítěte v rodině s materiálními a bytovými nedostatky. Tyto důvody, dle stanoviska Nejvyššího soudu, samy o sobě nemohou vést k odebírání dítěte z rodin.
Nejsnazším řešením je adopce
Představa láskyplné rodiny, která s otevřenou náručí přijme opuštěné dítě a společně prožijí krásný život, je krásná, ale trochu zjednodušená. Velkou roli hraje motivace a očekávání adoptivních rodičů. Pokud se rozhodnou přijmout takové dítě a počítají s tím, že to nebude jednoduché a přinese jim to mnohá někdy i nepříjemná překvapení, je to pro dítě obrovské štěstí. Pro mnoho adoptivních rodičů je ale osvojené dítěte náhradou za vlastní děti, které z nějakého důvodu nemohli mít. Jenže vlastní dítě přichází na svět po devíti měsících v maminčině děloze, je laskáno a očekáváno celou rodinou už v tomto období a přibude mezi „své“ lidi. Dítě právně volné, tedy to, které může rodina k adopci přijmout, je na tom docela jinak. Už na startovní čáře má obrovský handicap a s postupem času se může stále zvětšovat, pokud nebude s dítětem pravdivě a otevřeně sdílen a přijímám. Dítě si například všimne, že vypadá jinak než maminka s tátou, a protože oni jsou pro něj krásní, začne si připadat jinak, možná i ošklivě. Takových témat, která jsou v adoptivních rodinách denním chlebem, je celá řada a je to úkol pro silné, poučené, láskyplné a pokorné rodiče.
Vhodných adoptivních a pěstounských rodičů je víc než volných dětí
Rodičů, kteří by byli ochotni a schopni přijmout do rodiny jakékoliv dítě je ve skutečnosti velmi málo a blonďatých dětí čekajících na adopci ještě méně. Ono vychovávat „jiné“ dítě je opravdu velký a složitý úkol, nelze tedy čekat jednoduché řešení. Jde o rozhodnutí, které ovlivní život spousty lidí, na prvním místě život dítěte a nikdo si to nemůže vyzkoušet nanečisto. Prevencí před nedostatkem vhodných náhradních rodičů a před nereálným očekáváním je dostatek možností a příležitostí získat informace a sdílet skutečné příběhy. Rozhlížejte se kolem sebe. Možná zjistíte, že kolem vás žijí lidé, kteří již přijali dítě do své rodiny. Užitečné informace můžete získat také v rámci pravidelných setkávání, která pro vás v různých koutech Plzeňského kraje připravujeme.
Pěstoun nahradí rodiče
Pěstoun je rodič, který se o děti stará, protože táta a máma zrovna nemůžou nebo nechtějí. Přebírají rodičovskou zodpovědnost teď a tady, ale dítě ví, že má někde mámu a tátu, stejně jako si to uvědomují i pěstouni. Podporují dítě v kontaktu s nimi, nehodnotí jejich činy a chování, neříkají: „máma tě nechtěla“, nebo „táta měl radši alkohol, proto vás opustil“. Citlivě a trpělivě pracují s dítětem na uchopení jejich minulosti a hledají pozitivní momenty a dobré věci, které máma s tátou udělali. Také nečekají, že se děti budou chovat jako oni v jejich věku, nehledají po kom dítě tu kterou vlastnost má a ví, že nemusí uspět se stejnými výchovnými prostředky, s jakými vychovávali vlastní děti.